Recenze Frankenstein – Mary W. Shelley

11. července 2017 v 13:00 | Annabelle |  Recenze
Recenze na jednu z mých nejoblíbenějších knih. :)






Pokud bych si měla vybrat knížku, ke které se moc ráda vracím, je to právě Frankenstein od Mary W. Shelley. Příběh jsem si zamilovala už před mnoha lety, kdy jsme zhlédla filmové zpracování se skvělým Robertem De Nirem. Viděla jsem několik filmových zpracování, ať už taková, kdy příběh přenesli do moderní doby nebo si ho filmaři lehce upravili, přesto tato verze u mě vítězí a hned za ní následuje nádherná černobílá verze s Borisem Karloffem.

Knížku jsem v její elektronické verzi přečetla asi před čtyřmi lety. Její tištěnou verzi v novém krásném přebalu z Edice Omega jsem si koupila před dvěma lety a před pár měsíci jsem neodolala a koupila jsem si verzi se zrcadlovým textem v angličtině, nejen kvůli tomu, abych si anglický jazyk zase procvičila, ale také kvůli tomu, že jsem si tu krásu chtěla přečíst v originále.


Příběh knihy jistě každý zná a lze na internetu najít několik shrnutí, já se pokusím svůj názor na knihu popsat po svém. Spíše než ději, který popíšu opravdu velmi stručně, bych se chtěla věnovat mým pocitům z knihy.

Mladý a horlivý Viktor Frankenstein touží po tom stvořit něco nového něco převratného, chce se vzepřít smrti a tak vznikne jeho monstrózní dílo, se kterým není spokojen, prchá a chce na vše zapomenout, ovšem jeho dílo nezapomíná.

Román je z počátku psán v dopisové a deníkové formě (jak to tak kdysi bývalo běžné, třeba takový Dracula), kdy kapitán Walton píše své sestře o podivném muži, kterého jeho posádka našla a který mu začal vyprávět neuvěřitelný příběh.
Při svém studiu medicíny se Viktor věnuje vlastnímu výzkumu a to tvorbě silného a dokonalého člověka, když už konečně za bouře dosáhne svého cíle, uvědomí si, že to, co stvořil, je něco tak odporného, že by člověk nevydržel ani malý pohled na tvář jeho výtvoru. Viktor od tvora utíká, trápí výčitky a příšerný strach, téměř zešílí z toho, co provedl, avšak, jediným světlým bodem v jeho vesmíru se stává jeho milá Alžběta. Chystá svatbu, pomalu se vše vrací do normálu a Viktor začíná znovu být šťastný.

Začátek knihy mám moc ráda, Viktor skvěle popisuje svou horlivost a touhu po tom stvořit živého člověka. Stáváme se svědky Viktorovi posedlosti vědou, přírodou a honbou za částmi těla, kdy nám Viktor vypráví, že musel najít větší části těla, protože s malými se špatně pracuje. Čtenář si už pomalu začíná dělat představu o vzhledu Netvora. Pomalu se dostáváme na konec Viktorových snah a je tu finální oživení Netvora a dokonalý popis Viktorova vystřízlivění a samotného útěku.

Viktorovo přechodné štěstí se změní ve chvíli, kdy je jeho malý bratr zavražděn a je obviněna rodinná služka Justýna. Viktor moc dobře ví, že je Justýna nevinná. V tuto chvíli začíná v knize nervy drásající část o výslechu, vězení, soudech a samotnému vyznání Justýny.

U těchto pasáží jsem skoro nedýchala a jenom si představovala, co ta mladá dívka musela zažívat. Viktor se všemožně snaží Justýně pomoci, chce se přiznat k tomu, co stvořil, ale ví, že by mu někdo nevěřil. Mladý život vyhasíná.

Viktor po čase potkává Netvora, který mu začne vyprávět o tom, co po Viktorově útěku prožil. Netvorovo vyprávění je moje nejoblíbenější pasáž. Miluji to Netvorovo nadšení z každé nové věci, to jak začíná chápat dění a věci kolem sebe. Je to zlomená duše, kterou nikdo nenaučil milovat, nikdo ho nedokázal pochopit, ani rodina, které tajně po nocích pomáhal. Mnohdy ani při jeho vyprávění ani neudržím slzy. Jeho vyprávění je tak syrové, zoufalé, smutné a jediné, co žádá, je žena, stejná jako on, jenom ta by ho mohla milovat.

Viktor odmítá, ale pak mu svitne naděje, že Netvora už nikdy neuvidí a vážně začíná na nevěstě pracovat. Poté si ale uvědomuje rizika. Mohlo by se "to" nějak rozmnožit, ublížit lidem, zabíjet a s tím on nedokáže žít. Nevěstu nevytvoří a Netvor slibuje pomstu.

V tuto chvíli se už blížíme k samotnému závěru knihy. Netvor se pomstí na Viktorových blízkých a na jeho ženě Alžbětě, kterou čeká smrt o svatební noci. Viktor se ovšem místo zoufalství rozhodne Netvora zabít a právě při své cestě narazí na kapitána Waltona ze začátku příběhu.

Viktor je vysílený, promrzlý a po konci svého vyprávění umírá. Kapitán, který mu příliš nevěřil, pochopí, když Netvor, který si přišel pro otce, stojí v jeho kajutě. I přesto, že se ho Viktor pokoušel zabít, Netvor ho považuje za otce, dostává výčitky svědomí a slibuje kapitánovi svou sebevraždu.

Ačkoliv mnoho lidí považuje příběh za čistý horor, tak to není. Román je varování, které se nás mělo upozornit na rostoucí modernizaci společnosti a také na to, že si lidé začínají hrát na Boha.

Kniha také dává důraz na lásku a to nejen mileneckou, kdy se Alžběta stává jediným Viktorovým světlým bodem, ale také tu rodičovskou, kdy se nám autorka snaží říct, že láska rodiče je pro dítě to nejdůležitější, jinak je dítě opuštěné, bez výchovy a bez citu.

Postavu Netvora považuji za jednu nejtragičtějších postav literárního světa. Jeho touha být normální a žít se svou láskou po boku ho žene až do zoufalých situací a jednání. Přitom kdyby Viktor neutekl, věřím, že by z Netvora vychoval člověka, který je sice zrůdný, ale který má dobré srdce.

Netvora mám opravdu velmi ráda a vždy se kochám nových zpracováním ve filmech. Mohu vám také doporučit seriál Penny Dreadful, kde je Netvor jednou z hlavních postav. Tento seriál jsem měla velmi ráda a dokonce jsem napsala povídku právě s postavou Netvora, pokud máte zájem, můžete si ji přečíst zde a zde je její druhá část.

Ještě pár takových zajímavostí. Za Frankensteina je mnohdy považováno samotný Netvor a ne jeho stvořitel. Frankenstein se stal symbolem hororu a ovlivnil celou popkulturu.

S co vy a vaše oblíbená kniha, ke které se rádi vracíte?

Vaše Annabelle
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama