Když člověku dojdou slova...

15. ledna 2016 v 11:16 | Annabelle |  Diary
Nevím, co sem napsat....



Obvykle se na sociálních sítích vyjadřuji. Myslím, že to ani nemá cenu, protože ani na obyčejném Facebooku nemůžete mít vlastní názor. Ať už je to otázka vlajek na profilových fotkách, kterými znázorňují to, že soucítí s tragédií a poté jsou označeny za tupé ovce, nebo ať už je to otázka migrantů, kde se váš vlastní názor krutě trestá. Ale teď musím. Teď se musím vyjádřit k události, která přišla naprosto náhle a nečekaně.

V pondělí svět obletěla zpráva o smrti Davida Bowieho. Nikdy jsem nebyla jeho skalní fanynka, mám od něj ráda asi tři písničky, ale z vyprávění rodičů mi bylo jasné, že za éry jejich mladí to musela být legenda. Chápala jsem proto tedy ten smutek a došlo mi, že odešla legenda a revolucionář hudební scény. K jeho odchodu jsem se nijak nevyjádřila. Nechtěla jsem být opět označována za tupou ovci či člověkem, který se stal jeho fanouškem ze dne na den. Poslechla jsem si pouze Let ´s dance, protože na jeho poslední videoklip jsem neměla sílu. Je příliš děsivě realistický.

Ve čtvrtek jsem jako vždy rozklikla novinky a došla mi slova, prostě jsem oněměla z článku s informací o smrti Alana Rickamana. Článek byl krátký, pouze stručné oznámení o jeho skonu a já si řekla, že je to jak se říká kachna, kterých se poslední dobou vyrojuje stále víc a víc. Poté se článek ale aktualizoval. Stále jsem tomu nemohla věřit. Šla jsem za mamkou a řekla jsem ji o tom. Mamka Alana milovala už od dob první Smrtonosné pasti a nikdy si nenechala ujít Lásku nebeskou. U nás doma zavládlo podivné ticho. Když už byl této zprávy plný internet a dokonce byl zveřejněný článek na Československé filmové databázi, věděla jsem, že je to pravda a... brečela jsem. Dlouho jsem nenacházela slova, ale přesto jsem věděla, že tohle je událost, kdy musím prolomit svou bariéru mlčení a alespoň pár slovy vzdát holt tomuto perfektnímu herci s podmanivým hlasem. Proto si nyní dovolím zkopírovat svůj status, který jsem byla po několika desítkách minut sepsat a uctít tak jeho památku.

"Nedávno jsem si říkala, že filmy o Harrym Potterovi tu budou napořád, vždycky se u nich zasměju, popláču a znovu prožiju ten dokonalý příběh lásky, odvahy a přátelství. Dnes mě ale zasáhla smutná zpráva a já si uvědomila, že jejich sledování už pro mě nebude nikdy stejné. Tentokrát už nebudu brečet jenom u smrti Severuse, tentokrát už budu brečet i při jeho prvním pohledu na Harryho, protože si vždy uvědomím, že nás tenhle brilantní herec opustil. Svět přišel o legendu britského herectví. Nedokážu si představit Severuse s jinou tváří, nedokážu si představit lepšího šerifa z Nottinghamu a nedokážu si představit šarmantnějšího Hanse Grubera a ďábelštějšího Rasputina. Alan jim vdechl duši a navždy se tak zapsal do dějin kinematografie a do našich srdcí. Odpočívej v pokoji, Alane."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama